Čas

Claire bylo před pár dny šestnáct. Jejímu bráchovi Albinovi je sedmnáct. Mně bylo mezi šestnácti a sedmnácti. Tehdy, když jsem byl biřmován. Oni budou biřmováni za několik málo dnů (technická: úplně přesně v neděli 4. května, tak se za ně, prosím, modlete). Když jsem tyto dva sourozence a devětadvacítku dalších výtečníků pomáhal, ve velmi milém prostředí cisterciáckého opatství, svému spolubratru Olivierovi připravovat na to biřmování, které mají záhy podstoupit, zavzpomínal jsem na časy své vlastní přípravy. Na to, jaký jsem tehdy byl, jací byli ti, kdo se připravovali spolu se mnou. Popravdě řečeno, když vidím někdy až naivní nevinnost našich oveček, říkám si, že my (a hlavně já) jsme nemohli být takoví zelenáči a andílci zároveň. Pro ty naše je celá příprava (nebo alespoň dlouho byla) jedna z mnoha atrakcí, kterou jim zaplatí (ano zaplatí, tady ve Francii mají, Bohu díky, věřící velice jasné vědomí o tom, že i akce rázu velmi spirituelního stojí nejen značnou námahu osob duchovních, ale také peníze na pokrytí velmi materiálních aspektů celé operace) rodiče. Snad jsme mohli přispět k tomu, že ke konci se pro ně příprava stala láskyplným setkání s Kristem, který je tak miluje. Ale možná jsem byl ještě mnohem naivnější, sám sebe člověk hodnotí těžko, sám těžko nacházím spojení mezi tím člověkem, který mohl zaslechnout ta úžasná slova „Ludvíku, přijmi pečeť Ducha Svatého“ (doufám, že si ještě správně pamatuji český překlad svátostné formule ;-) a tím, kterým jsem dnes.

To mne přivedlo k ještě jiné myšlence. Tehdy jsem byl velmi oslněn, ostatně podobně jako má sestřička, osobním příběhem svaté Johanky z Arku. Říkal jsem si: „Umřela v devatenácti, mám ještě dva roky na to se stát svatým jako ona!“ V devatenácti jsem si už s povzdechem musel uvědomit, že ona už v mém věku byla svatá a já k tomu mám zatraceně daleko. A když minul můj jednadvacátý rok, musel jsem si přiznat, že svatý Karel Boromejský už byl v tom věku kardinálem …. ;-) A nyní, když jsme našim nastávajícím biřmovancům prezentovali místní (budoucí) světici (poněvadž proces beatifikace teprve běží) Claire de Castelbajac, musel jsem si říct, že v jednadvaceti už umřela v pověsti svatosti a já žiji ve svých třiadvaceti v pověsti značné … no, to si domyslete či doplňte sami. S hrůzou očekávám své blížící se čtyřiadvacetiny (pokud byste mi mou hrůzu náhodou chtěli kompenzovat spoustou dárků, přesné datum je 17. srpna ;-), poněvadž ve čtyřiadvaceti se do nebes velmi svatě odebrala svatá Terezička, zatímco já …

Bohu díky za našeho velkého Otce a autora naší řehole, svatého Augustina, který v mém věku nebyl ještě ani pokřtěný, zato už měl pětiletého nemanželského synátora…

Takže : svatá Johanko z Arku, Terezie z Lisieux, Augustine z Hipo, Kláro z Castelbaljacu … orodujte za nás !