Přiměřeně sarkastické a nadprůměrně trefné hlášky dominikánského klerika

Memento mori aneb Ludvajz Skelouš

„Řemeslníci v lese“ přijdou i pro herce

http://www.csfd.cz/film/723-sedma-pecet-sjunde-inseglet-det/

Pohřby jsou skvělý! Fakt, věřte mi. Od té doby, co jsem v Řádu, jsem jich už nějakou řadu zažil a byly to události vskutku poučné. Někdy i to, co jim předcházelo. Většinou to byl můj příchod. Den po mém vstupu do noviciátu v Pánu zesnul kmet olomouckého konventu, který přežil druhou světovou válku v armádě, komunistický koncentrák i smrtelnou otravu krve, jen ne můj příchod. Do Bordeaux jsem přijel, dva dny poté upadl jeden starý otec na zem a už se nikdy neodpoutal z lože. Když jsem jel do Toulouse na občíhnutí, pohřbívali zrovna bývalého provinciála, když jsem si tam dovezl věci, zesnul tamní dlouholetý farář a teď když jsem se tam po prázdninách vrátil, tak odešel k Pánu další z bratří.

„Takže <Jednou pořádně zkušený dominikán, major tří armád a nebojácný odpůrce komunistů?> Už se (to) nese!“

  Při jeho pohřbu jsem si říkal, že to má přeci jen výhody, umřít jako bratr, člověk má zajištěnou kompletní zádušní liturgii, spoustu žalmů, tklivé zpěvy chóru řeholníků. Byl jsem rád, že jsem mohl nést rakev (nedejte se zmást, i takového střízlíka, jakým byl zesnulý bratr, byla fuška nést i v šesti, zejména když bylo nutno v dešti slézat schody), mohl jsem mu tak prokázat poslední službu; náš bratr pradlen z toho měl asi radost podstatně menší, ježto nyní bude muset dostávat z mého hábitu obtisky od rakve, jež spočinula na mém pravém rameni. Bylo smutné, že jeho rodná sestra teď zůstává sama, některé bratry jsem viděl na poslední cestě doprovázené početným příbuzenstvem (tedy „jenom“ synovci a neteře!). V tomhle jsem tedy závislý na svých sourozencích, nevím, jak dopadnu.

Jednu ještě předpohřební poznámku, jediný bratr a člověk vůbec, jehož jsem viděl vypustit ducha, byl biblista z Nizozemska, jenž však prožil většinu života ve Francii. Přichomýtl se tam ještě jeden bratr z naší provincie, a když už jsme vypotřebovali všechny latinské modlitby, jali jsme se modlit česky. Poslední slova, která tedy tento Nizozemec na své pouti tímto „slzavým údolím“ zaslechl, byla pravděpodobně ta česká, moc jim zřejmě nerozuměl.