Přiměřeně sarkastické a nadprůměrně trefné hlášky dominikánského klerika

Už nemají sníh …

4. 3. 2008 21:16

Něco v tomhle stylu mi do telefonu řekl Jean-François, šéf oddílu roverů, jenž má tu smůlu, že jsem to já, kdo jej duchovně doprovází (oddíl, ne šéfa). Kurnik, a mám po běžkách, došlo mi v zápětí, takže moje radostné očekávání, že po dlouhé době užiju svého oblíbeného sportu, zůstane nenaplněno. Navíc to nebyl poslední telefonát. Další mi oznamoval, že Emanuel fakt nemůže a chudák Jean-Baptiste si blbě koupil lístek, takže už náš víkendový výpad nestihne. Tento jest tedy podniknut v počtu tří, včetně mě, což vskutku má notně daleko k světobornosti. Alespoň jsem duchapřítomně navrhl, abychom se cestou stavili podívat na nějakou zajímavou pamětihodnost. Jean-François vybral arborium, tedy park se stromy veškerého druhu. Třetí z nás však celkem patřičně podotkl, že v únoru většina stromů není právě z nejrozkvetlejších … Tak jsme vyjeli bez celkem jasnějšího cíle na jihozápad a pustili si k tomu Dvořáka. Už si ani nevzpomenu, kdo přesně navrhl Comminges, jak vidno, zaznamenání se dočkají jen autoři nápadů spíše praštěných. Asi čekáte, že tu teď napíšu něco ve stylu, jak se návštěvou nádherné „vesnické katedrály“ vše v dobré obrátilo a že to bude velmi zbožné a povzbuzující a tak…. Jó, mohl bych to udělat, leč psát chci o něčem spíše jiném.  Totiž to místo s tou skvělou katedrálou. Proč je vůbec „vesnická“? Když tam člověk přijde, prochází (nebo projíždí, no jo, no) kolem vykopávek z římské doby. Vojenský tábor pro pět stovek vojáků, lázně, raně křesťanská bazilika, divadlo pro pět tisíc diváků …nežili si tu špatně. Pak vystoupí do horního – středověkého města s hradbami (jednu originál středověkou bránu museli vybourat, aby se tam dostala sanitka) katedrálou včetně kvadratury a biskupským palácem. V katedrále je obří chór, jenž zabírá víc než polovinu její výměry – museli ho postavit na přelomu středověku a renesance pro zdejší kanovníky, aby měli klid na modlení a nebyli obtěžováni přívaly poutníků, kteří přes toto poutní místo putovali na jiné, ještě význačnější, na hrob svatého Jakuba v Compostelle. No a dnes tu nejsou ani davy poutníků, natož kanovníci, dnes už tu není ani biskup, dokonce zdaleka ani mše každý den … Jak by taky, vždyť jde o vesnici s nějakými 237 obyvateli! Biskupský stolec tu byl zřízen v pátém století … dřív než Praha, Olomouc, Litoměřice, dřív než Hradec, Brno, České Budějovice, dřív než Ostrava, Opava a Plzeň, tato obec byla sídlem biskupství. Byla a už není. A já myslím, že je to pro nás dobré memento, že mnohé z toho, co máme – a to i na „posvátné“ poněvadž církevní rovině – za stálé a neotřesitelné, může čas velmi snadno odvát. Snad mi připomenete, že tento úděl potkal vícero měst a některá i radikálněji, že celá severní Afrika je plná bývalých biskupství a není zde již pomalu ani jediný křesťan … Jistě, ovšem právě o to mi jde. Francie je země, v níž je stále katolicismu převládajícím náboženstvím, zdejší biskupství nebylo vyvráceno barbary. Bylo vyvráceno, smím-li to tak říci, vlastními obyvateli. Ale to není koneckonců to podstatné. Podstatné je, že to, v čem žijem, tu není navěky, to, co nám připadá naprosto stálé a neotřesitelné, takové prostě není. Vlastně to vystihl jeden z roverů, když se mne při návratu zeptal : „Jak vlastně mohli věřící žít celé dva tisíce let bez Světových setkání mládeže, modlitebních skupin, biblických přednášek a všech těch možností, bez nichž si praktikování své víry dnes neumíme představit?“ Inu, nějak to přežít museli, důkazem je už to, že jsme tady, poněvadž nám to někdo musel předat. A nedá se říci, že by kvůli tomu byli horší než my. Stejně jako my nejsme nutně horší než generaci našich (no mých tedy asi jaksi ne,že) dětí, které si dozajista vymyslí spoustu nových vychytaných vymožeností, o nichž se nám ani nesní. My jsme neměli sníh, Comminžané už nemají biskupa a přijdou časy, kdy nebudeme mít svoje setka či co já vím. Totiž, vím. Budeme mít Krista, jako ho měli naši stateční Comminžané ve své starokřesťanské bazilice, ve své románsko-gotické katedrále, jako ho máme nyní mezi sebou, kdykoliv se scházíme, kdykoliv spolu vyrážíme na běžky a do kláštera, třebaže „už nemají sníh“.

Zobrazeno 1418×

Komentáře

Libanon

docela mě to vzalo, ten tvůj článek...zase sem si jednou mohl blíže uvědomit, že tu máme spoustu "jistot" o které se opíráme a které nám připadají jako trvalé, ale přesto se stane, že čas je jednou odvane...jednu však ne, tu nám nevezme ani čas ani nikdo jiný...

Jayef

Začínám mít pocit, že se snižuješ frekvenci přidávání nových článků. Neodpustitelná chyba...

LudvíkOP

No, bohuzel jo, ale zrovna tedka mi klenkul pocitac a kleknul jsem i ja ... nu coz, pokusim se to napravit, i kdyz je to "neodpustitelny"

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz