Přiměřeně sarkastické a nadprůměrně trefné hlášky dominikánského klerika

Horší než Klokoty II.

6. 11. 2008 21:36

Ludvík je nula, Ludvík je nula, Ludvík je nula ….

Měl na vypracování novýho příspěvku celej tejden prázdnin, sliboval to kdoví jak dlouho a stejně to nestihl. Kiš, kiš, kiš, styď se línej Lůďo. A heleme se, tohle lenochovi protáhne perka – RNR, který je vskutku horší než Klokoty. Ne proto, že by mě tam bylo bejvalo znalo víc lidí, ale proto, že tato akce, jakkoliv byla kratší než CSM, vyčerpala síly fr. Ludvíka způsobem podstatně propracovanějším. Ale nepředbíhejme.

Odjíždíme v pátek, sraz je v 4:45, abychom mohli vyrazit v 5:00. Jenže v takhle brzkou dobu nejezdí ani nejmodernější metro na světě, jímž se Toulouse honosí. Takže jsem rád, že mě šéf klanu vyzvedne u kláštera v 4:15. Abych se vyhrabal z postele včas, budíka si nařizuju na 3:45. Vzhledem k tomu, že jsem balení dokázal dokončit přibližně v 22:15, mám před sebou poctivých pět hodin spánku. To bych ovšem musel usnout hned, a to se nestalo, takže jsem spíš naplnil slova písně „k ránu dvě hodinky spánku“ byť jsem vyrážel k Loiře a ne do Burgund. Ten spánek byl dost mizerný a stejně tak i moje nálada, poněvadž v dohodnutou dobu se JeF neukázal. Už jsem si začal malovat, jak sprintuji noční Toulouse těžkým báglem na zádech k místu srazu. Naštěstí JeF nakonec dorazil – s omluvou a vysvětlením, že ani jemu se z postele nelezlo nejlehčeji. Nakonec jsme se všichni shledali u autobusu, tedy všichni roveři + já jejich duchovní doprovázeč či rádce. Z roverek totiž nedorazila jediná, což mělo ještě vtipnou dohru. Kdo naopak dorazil, a to si zaslouží hlubokou poklonu, byli vedoucí naší skupiny (jednotka zahrnující všechny větve od vlčat až po rovery, u nás tomu odpovídá středisko), manželé Philippe a Amélie, kteří si na rozdíl od nás nemohli zdřímnout v autobuse, ale museli pěkně do rachoty. Amélie nám rozlívala horký čas a já jsem si dal. Jazyk jsem si spálil tak, že mě bolel ještě druhý den. V autobuse jsme spolehlivě propadli dřímotu a probrali se z něj až před Bordeaux. Tam jsme měli nabrat další výtečníky. To se také stalo, ještě předtím jsme však vyděsili místního vedoucího, který vlítnul do našeho busu se slovy: „Tak rychle, honem, všechny roverky k nám, do autobusu, který jede na jejich místo srazu!“ „Ehm, žádný tu nejsou…“ „Hele, nedělejte si ze mě srandu!“ „Neděláme, fakt tu nejsou …“ No vždyť taky nebyly (viz výše). Roveři z Bordeaux jsou početnější a dávají se do zpěvu tradičních skautských písní, vesměs samé vojenské. Politickou korektností vskutku neoplývají („dítě nikdy nepřestaň nenávidět ty vrahy, co ti zabili tátu!“, pro upřesnění dodejme, že těmi vrahy jsou míněni Němci), ale to zas tak nevadí, hlavně, že zvednou náladu. Dorážíme na místo zahájení pochodu jako první, ostatní se zdrželi zpožděním vlaku, takže časový rozvrh se začíná hroutit už od počátku. Průběh mše je spíše korektní, na jejím konci nás hlavní celebrant rozesměje, když si poplete jedno ze svých kolegů s místním farářem. Máme vyrážet v první skupině, ale poněvadž nám Nantští zdrhli, připojujeme se k druhé a spolu s ní se také ztrácíme. Pak nějak navážeme na ztracenou cestu a zastavíme se k hodinovému rozjímání. To skončíme až za tmy a to je o to vážnější, že se posléze musíme brodit kluzkým bahnem. Zvlášť pády do něj nesou nic příjemného, tím spíše, pokud jste v bílém hábitu, což je můj případ. Na místo táboření dorážíme pozdě a musíme oželet polévku, abychom mohli postavit stany. To se nám i ve tmě podaří celkem rychle, zatímco rozdělávání ohně se změní v tragikomedii. Po hodině (sic!) pokusů to konečně chytne a my si můžeme ohřát těstoviny, které jsem celý den nosil na hrbu. Byly celkem dobrý, jen škoda, že jich třetinu jeden z našich vyklopil do ohně, když nám chtěl dokázat, že dokáže s kotlíkem manipulovat i nohou. Na večerní program dorážíme pozdě, ovšem vzápětí zjišťujeme, že stejně nebylo o co stát. Za chvíli je u konce a je čas spát, či jít spát. Musím se přiznat, že – co se výhod určených lidu klerickému týče – jsem od stadia, kdy jsem je odmítal pohoršuje se nad nimi, postoupil přes stadium, kdy jsem na ně trpně přistupoval, až k stadiu, kdy s nimi počítám (Bůh mě chraň před tím, abych se dostal do stadia, kdy bych je vyžadoval!). A tentokrát jsem se, díky Bohu, nepřepočítal. Mikrobusem nás odvezli na venkovský zámeček (to je terminus technicus, prosím pěkně, ve Francii se tak nazývají velké venkovské vily), kde jsme mohli spočinout ve vzorně připravených postelích. Ještě předtím jsme měli hrubě zapotřebí projít luxusní sprchou, neboť po proputovaném odpoledni jsme byli zarochňaní jak Vepřík Bořík (pro mladší generace: jde o hvězdu leporel mého mládí).

Ráno nás vytahuje budík z postele velmi časně (6:00, můj spolunocležník tím asi nebyl moc nadšenej, ale já jsem řeholník, tak se modlím ranní chvály, aby bylo jasno, ráno, tedy doopravdy ráno) a mikrobus odváží na místo mše. Ta je pod širým nebem, z něhož se na zem snášejí krůpěje deště. Poté máme my duchovní nějak moderovat program, ovšem nějakým nedopatřením jsme to zatáhli. Abych se vysvětlil, postupně začínám zjišťovat, kohopak to mám za kolegy. Kromě jednoho jsou všichni z katolického severu, vyšňoření v klerikách s kolárky na píď vysokými, obklopeni kohortami sešikovaných roverů, proti nimž působíme my z jihu jako chudí příbuzní. K tomu versailleští seminaristé, v uniformách a na mši v dokonale nažehlených albách. Jsem tu jediný „duchovní rádce“ nekněz, navíc nejmladší, takže se držím spíš při zdi (třeba, když to ostatní zatahujou), nicméně si dávám majzla, abych nebyl moc uťápnutej, z toho bych se už nebyl vyhrabal. Snažím se u zkušenějších kolegů pochytit nějaký užitečný fígle, ale povídají takřka výlučně o svých problémech diecézních kněží. Nejmenovaný arcibiskup se rýpe v nose, když s nimi mluví, nové komunity a vůbec řeholníci („to ale není nic proti vám, bratře, dominikáni, to je jediná výjimka) jsou teroristi, kteří parazitují na práci farářů … i to je užitečné vědět, čím žije diecézní klérus navíc, a to je jim ke cti, kritiku směřují i do vlastních řad.  Během poledního vane nechutně studený vítr a já zjišťuji, že sice máme výhody, ale když je náš vlastní záchod permanentně obsazený, po nějaké době je nutné se vydat po vzoru našich svěřenců, mazlavým bahnem do přírody. Pro můj hábit to je hotová pohroma, tím spíš, že je mi poněkud žinantní ulevovat si půl metru od ostatních, jak to zde činí někteří borci. Na to, že před sebou máme teoreticky dvacet kilometrů (slovo teoreticky podtrhuji), vyrážíme zatraceně pozdě. Nejprve nás šlehá vítr, pak se brodíme bahnem a brzy máme takové zpoždění, že hodinová přestávka na rozjímání musí být zkrácena na polovic (tou dobou nás organizátoři ujišťují, že už máme půlku za sebou). Tou dobou už náš Niels nemůže, kvůli puchýřům na nohou. Po dalších kilometrech pochodu dorážíme do obydlených oblastí, které jsou podstatně rozlehlejší než na mapě. Padá tma a na nás zděšení, když zjišťujeme, že Nielse žádný auto nevyzvedlo a je někde daleko za námi neschopen chůze. Tím pádem ztrácíme i našeho šéfa Jeffa, a dál se ve tmě brodíme bahnem. Tohle jsem zažil už vícekrát, ale teď je to o to horší, že jako duchovní rádce nemohu dovolit žádné kritické poznámky na adresu organizace, tak jen tiše skřípu zuby a šoupu nohama, které už mnoho hodin spočívají v nálevu, který prosákl do mých bot. Každé utrpení jednou skončí a končí i to naše, dorážíme k bráně tábořiště a setkáváme se s dvěma z našich, kteří měli dorazit v předvečer, ale autonehoda je zdržela (jejich vlastní … naštěstí to odneslo „jen“ auto). V tu chvíli udělám hrubou chybu- shodím bágl k nohám ostatních a prudce se vydám k pořadatelskému stanu. Jak mi později Emmanuel vysvětlil, v tu chvíli se radikálně změnila konstelace mé chůze a výsledek se dostavil takřka okamžitě. Děsivá bolest ve stehnech, nejraději bych se plazil po zemi. Poněvadž naši potřebují nehorázně času na rozbití stanů a tím spíš přípravu jídla, bez nejmenších rozpaků se napakuji ke kotli organizátorů a duchovních. Chutností to moc neoplývá, naštěstí nám abbé z Paříže přilepší slanými sušenkami. Když se vrátím k našim, je mi tak blbě úplně vode všeho, že nechci jídlo ani vidět. Zanedlouho je naše večeře utnu jedním z organizátorů – jde se na adoraci, kostel je sotva tři kilometry daleko. Samo, že se nechám svést autem. Alespoň tak poznám onoho sympaťáka, Sebastien se jmenuje a představuje mi svouji novopečenou choť, Sabine. Kostel je námi totálně natřískán, a kdyby hudebník nebyl třískal do elektrický kytáry tak, jak třískal, byli bychom asi všichni vytuhli – takhle chrní jen asi polovina. Já k ní nepatřím ani ne snad tak skrze svou zbožnost, jako spíš pro děsivý nedostatek místa k uvelebení. Končíme šíleně pozdě, ještě je závěrečná ceremonie, přijde mi dost směšná, ale hlavně je pozdě, už po půlnoci, měli bychom naskákat do mikrobusu a nechat se odvést do hajan. Ovšem to by nesměl jeden versailleský rover ještě chtít skládat slib, k čemuž potřebuje požehnání svého duchovního. Onoho mladého horlivého abbého jsme se od toho všemožně snažili odradit, on si však nedal říct, takže jsme na něj museli čekat. Mikrobus je pro nás dvanáct krapet malý, mačkáme se děsně, navíc je cesta dlouhá, alespoň dvacet kiláků, jen ta tak, že jsem nehodil šavli na všechny ty kleriky a kolárky, touto dobou už dost zašlé.

Ráno si můžeme jen lehce přispat, nešpory tedy vzdávám i s kompletkem. Ráno pořádně posnídáme a jsme odvezeni přímo k Tourské katedrále, jejíž překrásně plaménkové průčelí je částečně v obležení lešení, to však nikterak nekazí skelné skvost růžic jejího transeptu a nádherných vitráží chóru. Modlím se ranní chvály (poslední officium celého dne, ale nepředbíhejme) a víc než absence našich mě trápí včera zlomený nehet, no nesmějte se, v tak polních podmínkách není zlomený nehet nic příjemného … Na předchrámí katedrály se zatím srocují ragbychtiví roveři a ve chvíli, kdy přicházejí roverky, které ty dva dny obcházely Tours, se strhává předěsivý mumraj, ba hotový tartas divoký. Překřikují se v divokém zápalu, rozumět jim slova není.  Nakonec se shledám s klanem, byť tento mezitím dokázal (už poněkolikáté) ztratit skoro polovinu svého stavu, teď se ztratili ti nejmladší. Už z toho teču, ale nakonec na to peču. Mše na dýhovém prkně podepřeném sádrovou koulí s ostatky svatého Martina (neklám) probíhá spíše způsobně, při biskupské homili si, ač sedě na zemi bez opory, lehce zdřímnu a dřímoty mne jen tak neopouští, což je nebezpečné, poněvadž když klimbám vestoje, v pádu si málem rozrazím lebku o krásně vyvedený pilíř, poctivá gotika. Po mši se v zahradách bývalého arcibiskupského paláce odvíjejí ještě všelijaké ceremonie, jejichž společným jmenovatelem je nelidský řev a křik jako již tolikrát. Vítr se prohání městem a vmetává nám zimu do kostí. Není proto divu, že když odrazíme, všichni záhy propadáme neodolatelnému spánku. I já usínám, doufaje, že se všechno ještě poctivě domodlím. Když však procitnu, celý autobus zpívá zbožné písně, nebo je spíš porůznu pořvává, takže stihnu jediný desátek. Cestou zpátky jsme nekonečně navýšili ženské stavy, jelikož s námi jedou tři roverky. Jen velmi málo ocení, když čteme na mikrofon úryvek z prvního listu Korinťanům o tom, že by ženy měly nosit závoj a vůbec moc nemachrovat. Dorážíme nakonec do naší milované Toulouse, kde nás očekávají rodiče a vedoucí. Mí rodiče tam tedy nejsou a vedoucí nejsou mí vedoucí, ale vzhledem k tomu, že svých roveříků mám už plný kecky, rád využiju možnosti nechat se jimi (= vedoucími) hodit do kláštera. Bereme i jednu z oněch roverek a já s podivem zjišťuji, že jsme spolužáci (byť ona studuje jazyky a já teologii). Ještě předtím nám však Amélie rozlívala horký čas a já jsem si dal.

Jazyk jsem si spálil tak, že mě bolel ještě druhý den.

Zobrazeno 3125×

Komentáře

dromedar

Rýpavá otázka: po návratu ze svého roverského dobrodružství jsi pak nejspíš strávil celé odpoledne se svým věrným druhem breviářem? (Alespoň v benediktínovitých řádech je zvykem zmeškané hodinky dohánět...)

LudvíkOP

u nás taky, ale zároveň platí, že jsme realisti a dělamá, co se dá. V tomto případě jsem se věnoval apoštolátu a tím modlitba hodin trpěla, ale náš svatý Otec Dominik chtěl, aby jí bratři nebyli svazováni v ostatní povinnostech. A pak - modlit se krátce před půlnocí ranní chvály ... Přiznám se, že tenkrát jsem se pomodlil jen malou část, ale většinou se mi v takových případech podaří dohotit skoro vše, či úplně vše. A věz, že Tvá otázka nebyla nikterak rýpavá, naopak mě těší, že máš přehled.

Zobrazit 30 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz