Vejchodočech všude možně

Mimo klášter ;-o

Dovolená, najmě strávená u rodičů, je pro řeholníka záležitost velmi milá a zároveň značně náročná. Jakožto profes (který skládá sliby – profesi) by měl být profesionálem svého řemesla, jímž jest život zasvěcený. A k tomu nezbytno zachovávat jistou patřičnou životosprávu, ba jistý bios pneumatikos. To ostatně platí pro každého člověka a je jenom smutné vidět borce, kteří si kvůli špičkovým a přeci pomíjivým výkonům odepírají mnohem více, než jsou ochotni obětovat křesťané kvůli (či „k vůli“) Pánu Bohu. Už když jsem vyrážel po prooslavovaných Božím hodu vánočním a Štěpánovi, jsem, vystupuje z tramvaje, nazřel, že jeden ze základních prostředků pro přežití řeholníka mimo klášter, brevíř klerický vázaný, byl jsem zapomněl ve zdech oázy naší klášterní.  Snahy nějak si ho nechat dopravit vyzněly naplano, pročež sáhnouti k prostředkům moderním nucen jsem byl. V daném případě to znamenalo modlit se breviář (či alespoň jeho část, přiznávám pravdivě) z internetových stránek, kde je k dispozici kompletní dominikánský breviář : breviar-op.cz, o nichž jsem do té doby neměl ani tušení. (takže neváhejte této vymoženosti taktéž využít!)

V „rodné“ farnosti

Ne jen laudami a nešporami živ jest řeholník. Středem dne je pro nás, jako pro každého křesťana, mše svatá. A díky svý „minorce“ jsem měl příležitost poprvé podávat svaté přijímání ve své rodné farnosti. Čistě subjektivně mohu poznamenat, že podávat Tělo Páně v Chocni bylo pro mne snazší než v Olomouci, Bergeracu i v Toulouse. Celkem bych svý, pravda velmi omezený poznatky, shrnul do několika bodů.

1.  Nemá cenu šetřit na hostiích – ty levný, ať už jsou jakkoliv konsekrovány, se lepí na prsty a to velmi ztěžuje jejich podávání
2. Patény při přijímání nejsou tradicionalistickou ozdobou – usnadňují život jak akolytovi, tak potažmo i přijímajícímu
3.  Je to jak u doktora – jazyk je potřeba vypláznout pořádně, opět k oboustrannému prospěchu.

V otcovském měste

Když pak du ze mše kolem choceňský cajtárny, postřehnu novýho fízlbouráka. Ty mašinky mi nepřijdou vůbec marný, žel Bohu, bude to asi jediné, co nám tady po Mirkovi a jeho partě zbyde, až  kališnický uzurpátor Jiřík, druhý toho jména, vezme se svými nohsledy krvežíznivým útokem Malou Stranu včetně Hradu. Naleštěný policejní metalízy mu v tom nezabrání a zřejmě ani nic jiného. Obávám se, že léčba toho oranžového svrabu, který infikoval naši zemi a jen tak ji zřejmě nepustí, nás každýho přijde na podstatně dráž než třicet korun…

Ve sportovíru

Dovča se však dát využít i ke zdravější činnosti než je jen hltání ovoce, lahůdek, cukroví, popíjení a klení.  S bráchama jsme vystartovali na poslední match roku 2oo8 vod Vtělení Páně. Při poslední kličce mě bratr obere o míč a uklouznuvší má levička (což notně zhoršuje situaci, ježto pravou jsem dal gól naposledy tak pře sedmi lety) se bezmocně střetává s promrzlou zemí, v první chvíli myslím, že kotník mojí silnější nohy už zazpíval své „Don’t cry for me Luigi“, avšak odbelhavši se do domu mám najednou pocit, jako by můj nárt kontaktem se zmrzlou půdou snad ani nebyl prošel… Večer mne však noha ještě pobolívá a já tak nevím, nevím, jak zvládnu ty na zítřek naplánovaná běžky. K čemu budiž připočtěna značná nedůvěřivost spousty lidí stran existence sněhu blíž než pod Ještědem.

Nakonec je v Orličkách sněhu tak akorát na to, aby si tam člověk mohl zabědovat, tedy přesně to, co hodláme dělat. Na těch zvláštních prkýnkách stojím po několika dlouhých letech, mé svaly už odvykly těm pohybům, které mne druhdy naplňovaly radostí. Bruslení si tedy moc neužiji, zato sjezdy zvládám bez větších nesnází, byť naprosto ztuhlý hrůzou. Dobře, spadnul jsem, ovšem to pošlo skrzevá toho pana mantáka, kterej mě prostě musel předjet a když se musel vyhnout stoupajícím svým protějškům, zařadil se mezi mne a mýho tátu, kterýžto jeda pomaleji než onen stihač, donutil ho prudce zbrzdit a já bych to do něj nenapálil, prásknul jsem s tím do sněhu, leč má nebohá levička se mi s hůlkou kdesi zachytila a zvohnula stylem dosti bolestivým. Paradoxně jsem tak naprosto neměl nejmenšího problému s levou nohou, o niž jsem se tolik byl obával, zato levá paže mne bolela nejen větší půlku našeho výletu, ale ještě několik dní po něm.

… ale to už jsem byl opět zpátky v klášteře, takže se o nich dočtete v rubrice „Pulp reality v klášteře“ (pokud vůbec).