Kontemplace a s ní práce

 Sestry, ty se maj … aby je bylo poznat, stačí jim monastický závoj, já se tu nosím s poleny v plné polní … předpisově bílé barvy + roverský šátek kolem krku… ale hlavně, že jsme sehraní, jak v kontemplaci, tak v práci

 

Vážení, račte poděkovat francouzským drahám, či spíše tomu týpkovi co se stará, tedy spíše nestará o jejich webovky. Měl jsem totiž v oumyslu toto odpoledne věnovat zhlédnutí nějakého fajnového Caprovu filmu, leč koupě lístku přes internet (jaká to vymoženost), mi zabrala sotva lehkou hodinku, načež mi už do adorace nezbylo sdostatek času, pročež jsem se rozhodl toho zbytku využít k napsání příspěvku, který nosím už několik dní v hlavě (jiný nosím v hlavě už pár týdnů, za chvíli z ní vypadne a Vy z něj nic mít nebudete, o moc nepřijdete).
Teď k věci tedy. Když jsem zde kdysi psal o vyvrcholení přípravy na biřmování, nikterak jsem se nezdržoval se zevrubnějším popisem úchvatného prostřední, v němž se ona událost odehrávala. Jde o klášter mnišek cisterciaček v Boulaur, kde žije velmi prosperující a milá komunita asi šestadvaceti řeholnic. Před nějakými třiceti lety byla sotva pětičlenná a hrozilo ji zavření, leč usilovné vzývání zdejší kandidátky oltáře, služebnice Boží, slečny (markýzy nebo co, v šlechtických titulech se nevyznám, byť je francouzské právo stále uznává, nikdo se mi tady s žádným nechlubil) Claire de Castelbajac, přineslo své ovoce v podobě nových povolání a před několika lety již bylo sester tolik, že musely otevřít „filiálku“, převorství v Rieunette. Nehodlám se zde příliš rozepisovat ani o komunitě, ani o víkendu, který jsme v klášteře strávili se skauty, pardon rovery (kdo jste je v létě potkali, tak vězte, že Jeff i Emmanuel byli s námi, pouze Laurant, jenž dezertoval do Bordeaux, chyběl), ale o významu takovýchto komunit a jejich blahodárnému působení.
Přeci jen však krátce ke komunitě. Jak je patrné z dosti nedávného data, kdy ožila, komunita je hodně mladá, ale ne zas tak moc, aby nebyla pevně zakotvená a dostatečně vyzrálá. Sester je právě tak akorát, aby zvládly chod a aby se do kláštera vešly, přičemž asi čtvrtina jich je ve formaci; další volná místa jsou v dceřiném klášteře v Rieunette.  Jsme ve Francii, takže nikoho nemůže překvapit, že drtivá většina z nich prošla skautingem. Náplní života kontemplativních sester je zejména chórová modlitba a manuální práce, obojího užijí za den dost. A jejich hosté se mohou k obojímu připojit. Zatímco jednotlivé modlitby dne, na jejichž konci vždy matka abatyše prochází středem chóru a zdraví věřící lehkým úsměvem, jsou nesmírně příjemným pohlazením duše od ranní vigilie, jež probíhá v tak povznesené atmosféře, že se člověk ani nenaděje a hodina naplněná třemi sadami žalmů a kantik a čtyřmi čteními je za ním, až do večerního kompletáře, kdy po Salve Regina matka abatyše v klauzuře požehná všem mniškám svěcenou vodou a potom – zůstávajíc stále v klauzuře – jí pokropí i věřící, práce člověka drží dostatečně při zemi.
Myslím, že právě ono závěrečné gesto matky představené dobře vystihuje, čím sestry skutečně pro život církve (a nejen jí!) jsou. Přijde mi, že totiž v české (a moravské) církvi pro toto máme jen velmi málo citu a smyslu (byť nejsme zdaleka sami). Často nám přijde, že řeholníci a řeholnice jsou ještě užiteční, pokud se „věnují lidem“ ať už v péči o zdraví či duše, ovšem „zavřít se do kláštera“ přichází i mnohým velmi horlivým a hlubokým katolíkům jako něco nesmyslného. Ovšem, lidsky viděno mají naprosto pravda. Což však takový nebyl život našeho Pána? Třicet let stráví zavřený v Nazaretě, kam nepáchne ani noha, pak „sice“ tři léta káže a uzdravuje, ovšem pak svůj život zmaří a odebere se z něj k Otci. I v životě každého řeholníka má místo toto „zmaření“, lidsky viděno. Ovšem ono je především plným odevzdáním se Otci, tak jak to učinil on. A v tomto odevzdání je to podstatné, bez ohledu na to, co potom člověk dělá. Tedy, flákat na útratu věřících laiků by se určitě neměl, ovšem to sestry vůčihledně nedělají…
Právě naopak, svou prací stejně jako modlitbou, které jsou obě směřovány k Tomu, který dává zrát plodům stejně jako modlitbě, na Něj ukazují. A svou věrnou a radostnou modlitbou (což taky není žádné leháro, zkuste si vstávat každé ráno na pátou!) skrápí osvěžující vodou vůkolní vyprahlé končiny, které mnohdy tak zoufale žízní po Bohu. Právě díky tomu, že sestry žijí svůj klauzulovaný život tak poctivě a přitom velkoryse, stává se jejich klášter duchovní oázou, jež je místem, kde mohou načerpat opravdu všichni – od těch, kdo se připravují na biřmování, přes rodiny s dětmi a nevycválané rovery (právě na facebooku zveřejnili manifest jakési klerofašistické teokracie, samozřejmě, že to natáčeli v Boulaur, místo aby usebraně rozjímali) až po řeholníky, jako je nevycválaný autor těchto řádků…

Pokud franštinou nevládnete, či potřebnými finančními prostředky nedisponujete, hlavy věšet nemusíte, pár kontemplativních klášterů je i v českých zemích …