Přiměřeně sarkastické a nadprůměrně trefné hlášky dominikánského klerika

Slavné sliby

Drahý Pane, nemohu Ti slíbit, že to bude vždycky kdo ví jak slavný ...

Drazí čtenáři, odmlčel jsem se poněkud dlouho, ovšem tentokráte jsem k tomu měl opravdu závažný důvod. Totiž slavné sliby, konkrétně své vlastní. To je, prosím pěkně, zásadní událost v životě řeholníka, tedy vůbec nejzásadnější, alespoň v tom, co jej činí řeholníkem. A taková záležitost si tudíž vyžaduje patřičnou přípravu, posléze náležité nasazení a pak správné strávení. No, a když jsem se trochu vyhrabal z hromady darů a poslibné euforie, rád bych se o tuto událost podělil i se čtenáři tohoto vynikajícího blogu (dobře, uvedu to hned na pravou míru, tento blog nazývám vynikajícím, protože ho čtou vynikající lidé – ne snad všichni vynikající lidé, ovšem alespoň někteří z nich). O celé záležitosti nejprve pojednám teoreticky a pak bych rád přidal pár existenciálních postřehů, které budou již silně osobní, pročež subjektivní.

Teoreticky

Původně, což konkrétně znamená celá staletí, byly známy právě jen slavné sliby. Ty dotyčný/á skládal(a) hned po skončení noviciátu. Teprve v době dosti nedávné se mezi tato dvě období začaly vkládat takzvané sliby časné (ještě doplním, že ve většině kongregací jsou tyto završeny „věčnými“ nikoliv „slavnými“ sliby, o nichž mluvíme v případě řádů, ovšem nyní toto rozlišení má toliko terminologický význam). Na jednu stranu je to moudré odpověď Církve na bližší seznámení s lidskou slabostí a větším požadavkem rozlišování (bohužel i tak někteří odcházejí i po slavných slibech, takto to ovšem opravdu nebylo myšleno). Na stranu druhou je to jistým způsobem schýza, minimálně pro toho, kdo je skládá, jelikož tak po nějakou dobu činí na dobu určitou a přitom jde již o velice vážné věci. Jak by od manželů znělo „Slibuji, že Ti zachovám lásku, úctu a věrnost … a že s Tebou ponesu dobré a zlé … po tři léta“? Ovšem, tímhle prochází každý řeholník, a když už má ty slavné, tak se za tím může poohlédnout již s odlehčeným úsměvem. Právě ta postupnost ovšem může být i zdrojem nebezpečného klamu. Když se člověk musí ke slavným slibům docela dlouze propracovat, snadno by mohl podlehnout dojmu, že když k nim dospěje, má to podstatné za sebou. Takovéhle smýšlení by jistě bylo vražedné jak pro manžele, tak pro novopečeného „furťáka“ (tak se v hantýrce nazývají řeholníci, kteří již mají slavné sliby, tudíž „na furt“). Ovšem ve chvíli, kdy člověk slibuje, tentokráte opravdu na „doživotí“, stejně jako v případě manželů, zdaleka nemá představu, co všechno mu tento závazek v životě bude konkrétně znamenat. Je to krok do neznáma, a snad právě proto je tak vzrušující. Aby však toto neznámo nebylo úplně neznámým, právě proto tu jsou ty časné sliby, kdy člověk žije v takovém přechodném stadiu – tedy, přechodné je v tom smyslu, že může jak odejít, tak „být odejit“, ovšem vůbec ne v tom, že by měl nějaké úlevy z řeholní kázně, tu musí zachovávat jako kdokoliv jiný. Se slavnými sliby se v každodenním životě změní jen jedna podstatná věc – dotyčný se může účastnit konventních kapitul a na nich hlasovat.

Osobně

… jsem nevěděl jaký to bude, přeci jen slavné sliby člověk prožívá jen jednou v životě, takže je to dosti nové a povětšinou se nemůže po nějakém příkladu poohlédnout ani do svého příbuzenstva. Před celou akcí jsem docela solidně vyšiloval s organizací a proléval potoky potu. Ovšem s přibližující se ceremonií jsem se soustředil na podstatné, totiž na ni samotnou a ponechával víc a víc průběh následujícího slavení, gratulování etc. na pospas Pánu Bohu a jeho milostivé Prozřetelnosti. Mí nejbližší příbuzní poznamenali, že průběh slavnostní bohoslužby jsem strávil v dosti rozháraném rozpoložení vrtě sebou neustále, nicméně takovéhle sebereflexe byly v té dané chvíle naprosto nadbytečným luxusem, který jsem si nemohl dovolit. Soustředil jsem se pouze na to vyslovení slibů a ceremonii, která jej obklopovala. Když už byla řeč o tom pocení, při litaniích jsme leželi pěkně dlouhou dobu na zemi v prostraci – měla být křížová, leč po pravici jsem měl ležícího spolubratra, po levici ty, kteří zpívali, takže ruce jsem nijak velkolepě nerozpřahoval – a zůstali tak po nás na ní propocené fleky. Ale z nás zůstalo víc než mastné fleky a mohli jsme tedy obřad korunovat tím nejdůležitějším – složením slibů. Umíme je sice nazpaměť, a přede mší (ano, slavné sliby se skládají při mši, tentokráte to bylo na svatého Otce Dominika, tedy v sobotu 8. srpna!) jsme si formuli nesčíslněkrát opakovali (jak jste již jistě vytušili, byli jsme minimálně dva, kdo jsme slavné sliby skládali, a já jen dodám, že maximálně taky dva, jinak řečeno, slovy jsme byli vskutku dva!), ovšem v dané chvíli má člověk takovou trému, že milerád využije praktickou pomůcku – zbožnou kartičku, na jejímž rubu má napsaný text slibu, který z ní potom čte drže ji mezi rukama. Jakmile je podstatné řečeno, z člověka to tak nějak opadne a zbytek už tak odkrouží trochu jako ve snách. Stejně tak i gratulačku v křížové chodbě (dárcové byli štědří, musel jsem angažovat značnou část svého doprovodu, abychom to všechno odnosili), focení na zahradě, a pohoštění tamtéž. Milých hostů na ni dorazilo požehnaně a já se vskutku nedokázal věnovat všem – ten večer jsem asi nebyl příliš pozorným hostitelem, ale jím jsem snad ani být neměl … ten večer jsem se stal řeholníkem se slavnou profesí, člověkem zasvěceným Bohu až do smrti … Deo gratias

 

Zobrazeno 4072×

Komentáře

LudvíkOP

je mi lito, ale to nejzajimavejsi stejne clovek nemuze napsat - pochopitelne jsme vazani tajemstvim kapituly, ale velice me tesi, ze mas takovy prehled

Veeronnique

tak ze jste vazani tajemstvim kapituly, to samozrejme vim ze sveho milovaneho cirkevniho prava :-) tak at se kapitula vydari podle predstav vsech zucastnenych :-)

Zobrazit 22 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz