… mohou se nám již přihodit četná neštěstí. Tuhle jsem měl sel, jenž se začínal dobře – jel jsem do Oustí, abych se tam mrkl na tamní výtečníky, pokračoval zajímavě – nějakýmu vočku jsem tam pomáhal vyšetřovat nějaké vraždy a skončil dost drsně, páč ty vraždy byly dílem policejního velitele, kterej na nás poslal spoustu svejch nasupenejch hochů s pumpovacíma brokovnicema, načež tito nám vytrhali nehty, prostříleli kolena, vymlátili zuby a ubili nás baseballovými pálkami. Jak jistě uznáte, začínat nový den mrtvý a ještě k tomu bez nehtů, bez zubů a s nefunkčními koleny je docela otrava. A do té vám zazvoní budík. Mrštným vycvičeným impulsem ho počastuji úderem své ruky. Bohužel, on si to vezme osobně a mrštným, přirozeným, instinktem se vrhne k zemi, udeří se o ni a … nenapadne ho nic lepšího, než přestat fungovat. Ještě jsem ani nevstal a už jsem stihl přijít o zuby, nehty, kolena, život a co hůř ! o svůj vynikající budíček, věrného společníka každého řeholníka. Když si uvědomím, že na stole je uveleben Thomas (můj počítač), který svéhlavě odmítá mi fungovat, a letenky, jimiž si, kvůli své blbosti, mohu leda tak zapálit doutník, nechce se mi vstávat vůbec žádnou nohou …
Thomasi, koukej naskočit, tady končí sranda!
- no to teda skoncila, ponevadz ten obrazek nejde vlozit
Čekáte asi nějakou pointu, ba dokonce nějakou moudrou, co dím, zbožnou pointu? Tak to jste si raději měli zajít na Liduščin blog! No dobře, o něco se pokusím. Ten den jsem studoval (nebo jsem se o to alespoň snažil, encykliku naše Nejvyššího mostníka, Benedikta XVI, o naději. Nejen, že teda nebyla marná (od toho je taky papež, ne!), dost mě zahanbila, když jsem si s její pomocí mohl uvědomit, jak hluboká by měla být moje naděje. Bylo to už moje druhé zahanbení ten den (první, když jsem si uvědomil, že spousta lidí má na světě teda fakt větší starosti než rozbitý budík a že o počítači či letenkách si mohou jen leda nechat zdát), ale četba mi byla především povzbuzením. Svou konkrétností, svou průrazností, svým živým charakterem … Ale především tím, že měla recht. Nemůžu tady vysvětlovat dopodrobna v čem, od toho si ji přečtěte. Teď, když po jedné kouzelné hodině, kdy jako by mávnutím kouzelného proutku (ve skutečnosti však mávnutím kouzelné ruky Boží lásky, lásky mých pobratří a také dosti ztěžklé ruky mé námahy), ptám se sám sebe, jestli jsem se poučil. Doufám, že ano, vždyť i tato naděje se neopírá o pouhou mou učenlivost a přičinlivost, ale o jistotu, že Pán Bůh je vynikající pedagog.
Vlastně ani nevím, proč jsem tenhle příspěvek psal, vždyť nemá moc hlavu ani patu. Ale to už tak u blogů bývá, tedy alespoň mám ten dojem, poněvadž blogy jsou ze života a některý věci v životě zdají se nemíti ni hlavy ni paty. Původně jsem si sem chtěl tak všeobecně vylít srdce, nejdřív plné zakaboněnosti, potom plné radosti, ale všechny tyhle pocity velmi záhy vyklidí pole těm aktuálnějším. Nezbyde po nich než příspěvek v blogu. Skutečný důvod je mnohem prozaičtější. Jednak je blbý za celý únor nemít ani jeden příspěvek, jednak – vzdor Vaší věrnosti, za niž jsem Vám nemálo vděčen – se můj blog na seznamu nejoblíbenějších blogů povážlivě propadá, nejnověji zejména péčí vpravdě makabrózního útoku makabrózní špeluňky. No a ve své naivitě asi věřím, že se mi podaří přitáhnout zpět návštěvníky? Či dokonce vzbudit jejich reakce?!
Popravdě už jsem přemýšlela, že ti to tady zaspamuju žádostmi o další příspěvky.. a ty vyražený zuby jsem dneska v noci měla taky. Nejspíš je to znamením velkého požehnání, doufám.
dekuji za esteticky dokonaly clanek. libi se mi moc. opravdu. za sve utoky se omlouvam, ale to vis, byt mezi nejoblibenejsimi blogy je takova zakuklena nevyrcena elitarska soutez, kterou si nemuzu nechat uniknout... muhehe. hlavne pis dal pls, bavis me :)
Ad makabrozni spelunka: Diky, pochvala vzdy potesi, zvlast od konkurence, navic tak makabrozni ;-7
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.