Vejchodočech ve Vesmíru II.

Rozloučivše s Vesmírem jsem měl i nadále možnost kochat se krásami kraje, který je mi tak drahý. Se svejma drahýma bratrama jsem totiž měl prázdniny v Rokoli. Musím se přiznat, že to bylo poprvý, co jsem se dostal na toto význařný poutní místo naší dicézky, ostatně na úplně všechna jsem se dostal až v těchle bílejch hadírkách. I do Wadowic, leč ty jsou už mimo naši diecézi. Přesto mají svůj poutní kostelík celekem pěknej. Jinej hezkej je na nejzazším severu východních Čech, v Broumově, místě kdysi tak významného kláštera, teda von tam stojí doteď, avšak sdílí smutnej vosud celýho svýho kraje, z naší části republiky asi nejvíc postiženýho poválečnýma událostma. Předválečná krása je ještě poznat na náměstí, barokní pak v celém okolí, kam velkorysí opati rozeseli spoustu krásných sakrálních staveb. Dnes turisti procházejí zdejší nádherné lesy a skály, ale kostelům věnují již méně své pozornosti. Bohu díky byl alespoň zpřístupněn broumovský klášter, avšak pokud narazíte na takové průvodce jako my, moc si gratulovat nebudete. A navíc se při prohlídce provalilo, že jeden z tamních opatů se jmenovat Grundman, což jsem z vrozené skromnosti doposud úzkostlivě tajil. V Polici nad Metují jsem si pak mohl dát v rámci doslavování svých narozenin pochoutku, kterou jsem dlouho marně hledal v Praze, skořicovou zmrzlinu. Nejedl jsem ji snad patnáct let, pošmákl jsem si na ni skvěle. Přišlo mi, že je to celkem typický pro východočeskou sídelní síť, spousta měst kolem deseti tisíc, kromě našich dvou hlavních měst, Hradce a Pardubek, tu snad žádné nepřekračuje třicet tisíc (tak jsem si to teď ověřoval na staťáku, Trutnov je ještě těšně nad třicet), takže tu nemáme šnůru padesáti a více tisícových měst (to se stejně vodstěhuje, nebo vymře na zhuntovaný plíce) jak v Severních Čechách u hranic, ani lány velkých vesnic jako na Moravě (alespoň někde), ale spoustu menších měst, který maj, pro francouzsku řečeno, une ambiance sympa. Pokud jsem tady mluvil o nejzazších výběžcích jihozápadním a severním, je jasný, že východní hranicí východních Čech může bejt jen Polsko, respektive hranice s ním. Přesto i  vejchodní Čechy maj svůj nejvejchodnější bod a já byl i tam. Ano, další z našich poutních míst, Králíky. Jako Broumov byl velmi spjat  s prvním královéhradeckým biskupem, který z onoho kláštera jako benediktýn pocházel, z Králík pocházel další z našich biskupů Tobiáš Becker. Z poutního kostela nás vyhnala zkouška sboru, tak jsme se officium domodlili před ním, ošleháváni větrem, který se na tento kopec zvedá. Když jsme však skončili, byl už čas překročit hranice, tentokráte ne států (páč do Králík jsme jeli přes Kladsko, kde odpočívají vostatky Pardubičáka, kterej to dotáhl až na prvního pražskýho arcibiskupa, mimo jiný studoval v nám již známém Broumově), leč pouze krajů a diecézí voctli jsme se na Moravě. Ne že bych ji neměl rád, ale vo ní ať tu píše někdo jinej.