Přiměřeně sarkastické a nadprůměrně trefné hlášky dominikánského klerika

„Pomni, že prach jsi a v prach se obrátíš!“

18. 2. 2010 20:15
Rubrika: Úvahy | Štítky: reholni zivot , smrt

 

Kupodivu, za tyhle tři dominikány už se nikdo nemodlí!

 

Vpravdě tvrdá slova. O to tvrdší, že nepochybně pravdivá. Kolikrát nám bude ještě dopřáno si je vyslechnout? My řeholníci, konkrétně bratři kazatelé, máme to šťastné ujištění, že až v prach rozpadnou se naše těla, tak ve výroční dny našich úmrtí se k polednímu lektoři klášterů v Praze, Olomouci ... (... Plzni, Znojmě, Jablonném, Uherské Brodě - inu, kdovíkde všude ještě budou?) chopí nekrologia a zvučným hlasem jmou se číst:

„Tolikátého měsíce X roku Y, bratr Ludvík Grundman. Narodil se 17. srpna 1984 v Ústí na Labem, do Řádu vstoupil 29. srpna 2004 v Olomouci. Po složení prvních slibů 15. srpna 2005 v Olomouci byl poslán na studia do Bordeaux a Toulouse. Slavné sliby složil 8. srpna 2009 v Olomouci. ...

...

...

...

Ať odpočívá v pokoji!"

 

V odpověď jim zazní nejprve představení:

„Z hloubi volám k Tobě Pane, Pane vyslechni můj hlas!"

A poté slova, jež tolikrát mi slinou ze rtů, vytrysknou z hrdel lidí, kteří na světě ještě nejsou nyní: „Ať Tvé ucho vlídně slyší na mé snažné volání!" a střídaje se domodlí se žalm sto dvacátý devátý.

 

Vpravdě tvrdá slova, zatěžko slyšet je, když jsou adresována nám, což teprv ale, když patří našim blízkým. I snoubenec slyší, kterak jsou společně s černým křížem na čelo adresována jeho snoubence, rodiče pak jsou svědky toho, jak si je musí vyslechnout jejich děti.

 

Vpravdě tvrdá slova, zatěžko slyšet je, o co těžší je však je pronášet. O to těžší, že se zatím nikdy neminula, snad nikdy nejsme proroky zároveň tak chmurnými jak pravdivými, jako když je pronášíme. O to těžší, že někdy se vyplní mnohem dřív, než bychom se my sami byli nadáli.

 

Vpravdě tvrdá slova, ovšem necituji je proto, abych tím zlákal co nejvíce duší pro řeholní život pod záminkou toho, že tam se za ně alespoň někdo bude modlit. Spíše máme my řeholníci výhodu jakési z nouze ctnosti - protože nám skutečně nic nepatří (teď nemyslím ani tak Ferrari a podobně, jako spíš právě ty snoubenky a děti, tedy, pokud děti, tak už spíš manželky, než snoubenky, že) ... podobně jako studenti před dvaceti lety na Národní třídě máme „holé ruce" ... nejen holé, ale i prázdné. Většina ostatních v nich něco (či raději někoho) třímá, tedy spíše objímá ... a je to jen dobře, ovšem stejně tak dobře je si připomenout, že i ta ruka, která drží, i ten koho drží, se v ten prach rozpadnou: Nejen, že do nebe přijdeme s prázdnýma rukama, i ty ruce budeme muset od Pána Boha dostat jako dar ... a s nimi, jak doufáme, i ty, které jimi budeme moci opět obejmout.

 

 

 

 

Zobrazeno 2846×

Komentáře

Gerard

Díky za skvělej článek. Mám tu čest doprovázet umírající. V tu chvíli si uvědomuji lidskou bezmocnost a Boží všemohoucnost. Vidět rodiče, jak jim umírají děti není jednoduché. Pán Ti žehnej +

LudvíkOP

Rádo se stalo. Díky za pochvalu,ale hlavně za to, co děláš.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz