Vesmír forever !

proč ne? 

Áchich, člověk něco slíbí a pak aby to plnil za všech okolností. No, snad přežijete, drazí čtenáři, že slibované vycizelované hlubinné úvaze o outovosti řeholníků, předřadím snůšku nesourodých povzdechů sebeobranného, ba co hůř sebeoslavného, charakteru. Jde především o dvě skutečnosti. No, vlastně tři, ale už jsem příliš líný mazat v editoru tu poslední větu. Jednou z nich je nejen mé ale takřka totálně globální vyčerpání, které dolehlo na čtvrté (=studentské) patro konventu bratří Kazatelů v Toulouse. Zuřivost učení nabrala nelidských obrátek. Kupříkladu bratr Machin mi tuhle říkal: „Měl jsem v plánu se pořádně drtit dlouho do noci. Bál jsem se, že bych mohl zaspat na ranní chvály, tak jsem poprosil Bidula, aby za mě vzal čtení, kdybych na ně nepřišel. Ve tři ráno vstanu od práce, abych si uvařil čaj, a koho na chodbě nepotkám! No Bidula, pochopitelně.“ (jména bratří byla po zralé úvaze změněna). K jejich cti nutno podotknout, že oba byli vzorně přítomni na ranních chválách. Poctivě přiznávám, že já jsem nikdy nevydržel déle než do dvou ráno. Bohu díky jsem už půlce, čehož jsem se rozhodl využít k duševnímu odpočinku. Šel jsem si tedy zakopat a výsledek se dostavil – jsem v dokonalé duševně-tělesné harmonii, k naprostému vyčerpání intelektuálnímu se svorně přidružilo i fyzické, které mi činí noční můru i z vyjití schodů.  

Druhou je pak potěšující skutečnost, že se Vás totiž už zřejmě ustavila solidní skupinka, čtenářů mého blogu, což mne nejenom těší a motivuje (kvalita čtenářů vyvažuje jejich malou kvantitu), ale také dává inspiraci psát něco, co by Vás mohlo i nadále zajímat. Nicméně si dovolím ještě ždibec té samolibosti a poprosím Vás ještě jednou – neváhejte můj blog číst, reagovat na něj (pokud budou v diskuzi otázky, umožní mi to psát o tom, co Vás zajímá), zařadit si ho mezi sledované a konečně všemožně doporučovat svým přátelům a známým.

A ta třetí nás přivádí rovnou k tématu tohoto příspěvku, totiž jakpak to, že náš Vesmír je věčný? Ale pěkně pomalu. Zjistil jsem, že jistá a zřejmě ne úplně zanedbatelná část má za to, že se v ČR můžu mihnout víceméně libovolnou roční, denní, noční dobu. Leč, není to tak snadné, je to mnohem snadnější – nemůžu. Nejsem Santa Claus, aby mne kouzelní sobové dotáhli na Vánoce, nejsem Václav Klaus, abych jen lusknul na řidiče ochranky či spíše pilota vládní letky a vydal se na tu spoustu skvělých akcí, které se konají. Jsem holt řeholník, což je naprosto úžasná věc, ale přináší to i jisté nenormálnosti do života. Abych Vám je nějak popsal, pomohl jsem si Vesmírem, který tak ňák, snad ňák, znáte, nebo alespoň většina z Vás. Tak si představte, že tam přijedete na Silvestra. Není špatnej, líbí se Vám tam, protáhnete to přes víkend animátorů, pak můžete zůstat ještě na snowboard, jarní prázdniny (pokud si dobře vzpomínám, v ČR bývají vždycky v zimě, ne?), fotovíkend, Velikonoce, to už se vyplatí zůstat až do Letnic, pak Giro de Cosmo, velký letní prázdniny (to máte superkliku, páč máte šanci tam obvykle zažít bratra Ludvíka, velkýho kolíka), nějaká ta prácička, sport, puťák, závěr prázdnin na Vesmíru … a tak dál … až do konce života.   

Jistě chápete, že toto přirovnání má své meze. Ale má dvě nosné osy, pro které má cenu. První z nich je účel, který je stejný – přivést lidi blíže Bohu, nebo spíš sloužit Pánu Bohu jako prostředek k tomu, aby si ty lidi přivedl k sobě sám. Prostředky k tomu jsou si zatraceně podobné alespoň v tom, že mezi nimi má přední místo modlitba (byť tedy VMP /=Vesmírný modlitební průměr/ nedosahuje zřejmě těch čtyř hodin denně v konventu) a život ve společenství. Ruční a jiné práce se také najde sdostatek na obou místech. Druhá osa podobnosti je výjimečný charakter tohoto života. Stejně jako Vesmír dává jisté vytržení ze života (vždyť tam taky jezdíváte na prázdniny!), stejně tak ho dává i klášter, alespoň pokud je takový, jaký by měl být. Místo předsíně mám kostel, pode mnou spí armáda mých potencionálních zpovědníků, zvon, jenž vyzvání Anděla Páně, mi visí takřka nad hlavou. A hlavně, řeholník sice nemá nikdy prázdniny, poněvadž je tu pořád pro Pána Boha, ale stejně tak dobře platí to, že mám prázdniny pořád, protože nemáme jiné povolání než být tu pro Pána. Jistěže se neflákáme, my univerzitou povinní máme dokonce docela těžkej zápřah (viz výše), ale byť někteří z nás mají „stálé“ zaměstnání, není to ono, co je činí řeholníky a dobrými řeholníky. Většina z nás se budí, aniž by musela „jít do práce“. V tomto směru už jsem překonal Verna, ježto mé „prázdniny“ už trvají přes tři roky.  A v tom je ten rozdíl oproti Vesmíru. Jakkoliv intenzivní, hluboké a krásné zážitky Vám tam Pán dá prožít, vždycky se (i Týmáci) budete muset vrátit domů. Můj domov je klášter, a pokud z něj jednou odejdu opravdu Domů, tak to ve chvíli, kdy mne vynesou nohama napřed. Dostává se mi dobrých příležitostí se na to pořádně připravit, poněvadž (a to je druhý podstatný rozdíl oproti životu na Vesmíru) klášter není jenom pro mladé, takže se tu scházíme všechny věkové generace a máme možnost vidět, jak naši starší bratři prožívají přípravy na své stěhování na věčnost. Na Vesmír, který trvá věčně. Vesmír forever!