Vejchodočech ve Vesmíru I

Předeslat mi budiž podotknouti, že svátek slavím podle církevního nikoliv podle občanského kalendáře (což by se snad u katolíka a nadto řeholníka mělo být pochopitelné), tudíž 25. srpna, případně 28. dubna, kdy má svátek můj patron řeholní. I tak však děkuji všem, kdo si pospíšili s gratulacemi a ještě se zdvořile omlouvali za jejich předpokládanou „opožděnost“.

A teď k tématu. Z našich úžasných vejchodočeskejch krás jsem toho tento rok ani očima moc nespás‘. Leč i tak jsem měl možnost si svého východočešství užít svrchovaně. Jednak v Praze nežijí jen Moraváci, ale i občas se tam mihnou i jiní z obyvatel Věci veřejné české. Tudíž tam člověk narazí na královéhradeckého biskupa (byť teda chápu, že ne všichni jste členy Řádu bratří kazatelů a nezevlujete tudíž po rekreaci jejich pražského kláštera …) pardubickou fiXu notně vYpsanou po jejím koncertě,ehehehé. A v pražský zoo sou stejně nejlepší exponáty velkorysé dary ze Dvora Králové nad Labem. Dobře, naprosto rozvoní rybolovní gaviálové jsou výjimkou, ostatně, kde byste u nás vzali takový hinduisty?! Ale i Matku měst jsem opustil na své další z cest, zrovna na té, která vedla na samý výběžek naší královéhradecké diecéze, její UNESCOvý skvost do Hor, které jsou pod zemí, páč to jsou Hory stříbra, jež je Kutné. Stříbro odnes‘ čas, ale oba gotické skvosty - když se tedy vynoří z tabákového oparu – rozjásají srdce tak, že je zapotřebí ho přivést do klidu šerem kostnice, jež pochmurná je velice … Na okraji jižním máme ještě jednoho UNESkáče, leč na toho už nezbyl čas, radost mi udělala i Mendrika (a ne Mendryka, mám to, prosím velmi pěkně, z velmi důvěryhodných zdrojů), v jejímž zdvořilém klidu jsem obnovoval duchovní sílu na duchovních cvičeních. K severu jsem se vydal vlakem, který to mezi Pardubicema a Hradcem přehrká neskonale rychle a při jedný z těchhle cest jsem byl jat údivem, když vlak byl všelikými dialekty, které s Briedelovsko-Balbínovkou češtinou měl společného tu málo, tu leckdy méně. Ano, hudební fesťáky přitáhly i Moraváky, kteří se sice tu a tam ztrácely (jako třeba ve stanici smutně proslulé nejhorší železniční katastrofou českých dějin – teda v tý Studénce to nebylo zdaleka tak ostrý jako ve Stéblový). No, bych byl upřímnej, musím napsat, že podruhý jsem se nevezl po týto trati s hudebníkama, ale s radikálama, tudíž mne na hradeckým nádraží vítaly policejní kohorty solidně sešikované. A ty také lemovaly naši cestu až k novýmu autobusovýmu nádraží, vo kterým sem toho už byl nemálo slyšel, které mi však přesto vyrazilo dech. A nemůžu říct, že by to bylo negativně, přišlo mi spíš fakt dost hodně sympa. A vodsaď jsem vodjel na Vesmír, vo tom ale až další díl Vejchodočech NA Vesmíru, na nějž by měl navázat Vejchodočech ve Vesmíru II.