Mám tolik práce, že si jdu radši napsat příspěvek na blog …

Letmá ilustrace mé situace : Pracovní stůl v mé cele a jeho okolí : Vychutnejte si tu možnost vstoupit do klášterní klauzury

Ano je to tak. Studijně (a nejen studijně) jsem na tom podobně jako můj milovaný fotbalový tým, na podzim jsem si sice vytvořil slibný náskok, ale teď jen horko těžko přidávám po jedné stránky mé ročníkové práce, a co hůř, nejen, že mi zabere den jednu stránku napsat, ale zabere mi hodinu jich pět přečíst. Revize konventní DVDtéky, za niž jsem zodpovědný je v nedohlednu stejně jako mnohé odpovědi na mnohé e-maily plus spousta pohledů, které v době odeslání riskují značnou neaktuálnost („Milá babičko, posílám Ti pohled z Tours, kde jsem byl v listopadu ...") - mé zásoby kosmetiky se ztenčily do mínusu, a bylo by utopií si myslet, že shlédnu všechny filmy, které jsem si z naší DVDtéky (viz výše) půjčil, když jsem dnes nenašel čas ani na to se oholit (viz kosmetika). Taky se mi podařilo zašantročit nové dobíjecí baterky od foťáku a po cele se ještě stále válí spousta špinavého vybavení z posledních dvou akcí, jež - třebaže svrchovaně skvělé -  ještě prohloubit můj skluz, a tak vůbec. A co hůř - i o nich chci psát na tomto blogu (a první příspěvek už je rozepsaný), leč hrozí, že se svým nynějším tempem se ty zážitky brzo stanou neaktuálními ... A propos, možná o tom nevíte, ale poslední dobou prudce klesá procento vyvěšených příspěvků, na začátku jsem něco vymyslel, napsal a hned to vyvěsil, nyní se na web dostane tak třetina, zbytek nápadů končí, zřejmě nenávratně v počítačovém šuplíku.
Inu, v takové situaci je vyloženou provokací psát blog, není-liž pravda, tím spíše, že tento týden letím do Lille, takže během něj toho už moc nedohoním ... Ono, je to věc odpočinku a autosugesce, tedy spíše hlavně autosugesce a trochu odpočinku. Problém člověka, který je v krizi, stresu, či návalu, je, že čím intenzivněji se z něj snaží vymanit, tím hloub se do něj propadá - stanovuje si naprosto nesplnitelné kvóty na to, co musí honem a hned dohonit, tyto kvóty pak nestíhá plnit, což ho vyčerpává a deprimuje a ještě prohlubuje jeho skluz, protože na jeden den zuřivé práce do pozdních ranních hodin pak připadají tři dny, které chtě nechtě proklimbává. To už je lepší si rovnou jeden den naplno odpočinout, třeba při psaní blogu, a být následné tři dny relativně svěží.
Pokud jde o tu autosugesci, v situaci, kdy člověk kolem sebe vidí jen hromadu rozdělané práce, vize toho, že všechno dodělává nekonečně dlouho, mu bere chuť dělat na vůbec čemkoliv. Prostě je potřeba dokázat si, že člověk je ještě s to něco opravdu dodělat. Něco, co má konečně z krku, co úspěšně udělal takovým způsobem, že když večer usíná, nenastává v jeho mysli trapné ticho po otázce: „Co jsem já za ten dnešek vlastně udělal?"
No a, přiznejme si to otevřeně, jsou tu i důvody rázu zcela jiného. Když jsem se na posledy díval na seznam nejsledovanějších blogů, ten můj tam byl pátý od konci s náskokem jediného čtenáře na čtyři zbylé, tímhle tempem by záhy hrozilo jeho úplné vymizení z žebříčku, což bych přeci jen rád ještě poněkud oddálil. No a last, but not least jste tu Vy, neskonale úchvatní čtenáři mého blogu, kteří si zasloužíte, abych konečně trochu hejbnul kostrou, že jo ... Jeden z Vás mi to dal velmi milým způsobem najevo, čímž pádem mu patří mé vřelé díky, že mne trochu probral z letargie. Tímto tedy děkuji Jayfovi, kterému Vy i já vděčíme za tento příspěvek.