Krev, slzy oblohy a pot

Tak tihle výtečníci mě do toho zatáhli 

Pokud si někdo myslel, že listopadové RNR  bylo tou nejnáročnější akcí, na niž se toulouští skauti zmohli, tak se krutě mýlil. Stejně jako já. Nepořádají se totiž pouze akce pro rovery samotné, ale také pro celou skupinu, takže se na jeden víkend sejdeme všichni – od roverek, skautek a „johanek“ (nekecám, kromě světlušek tu založili ještě speciální druh pro nejmladší holky a pojmenovali ho po svaté Johance z Arku) přes vlčata, skauty a rovery, po šéfy a asistenty a to včetně duchovních asistentů jako já. Problém není v tom, že bychom měli odpochodovat spousty kilometrů, to vůbec ne. Ani to spaní ve stanu s šesti rovery bych a priori nepovažoval za nějaké neštěstí, byť tedy v takových podmínkách vůčihledně nebudu moci příliš využít své cestovní balení Head and Shoulders. Blbý je, když ty stany jsou úplně nahoře na kopci, co nejdál od dějiště drtivé většiny společného dění, páč pak každá blbost zapomenutá v báglu znamená deset minut cesty, z níž polovina je do strmého kopce pokrytého půlmetrovou trávou. Navíc je nutné překročit ohrazení z ostnatého drátu – když si o něj poprvé natrhnu škapulíř ještě se směju. Brzy se však na obloze (a to doslova) vynoří hrozba mnohem povážlivějších nepříjemností – modlitby za dobré počasí zřejmě neměly nějak oslňující efektivitu a můj nápad vzít si kšiltovku (pravou katolickou, z SDM v Kolíně ‘o5) se jeví holým snílkovstvím. Přesto se, alespoň zpočátku, daří jakž takž naplňovat program, první dvě hry se obejdou de facto bez problémů, při té třetí se ukazuje, že počasí není z nejteplejších, poněvadž mi zavazování balónků mi činí ještě větší problémy než obvykle, neboť mám zkřehlé prsty. Podotýkám, jen, že jsem se totálně ztrapnil, když jsem nebyl s to nafouknout ani jediný. Ovšem, když mě šéfka johanek vyzve k tomu, abychom si taky prošli soutěžní trasu ovázaní balónky, tak si naposledy za odpoledne užíváme legraci. Pak totiž začíná definitivně pršet, a následující program se odehrává ve víru improvizace.

Drtivá většina naší sestavy

Totiž, byl v tom takovej brajgl, že si to už ani pořádně nepamatuju a přitom to nejsou ani dva dny …  teď, ve chvíli, kdy tento příspěvek dokončuji ještě podstatně víc, poznámka autora. Můžu říct ale toto: ve chvíli, kdy jsme se – roveři, roverky, Hervé, asistent šéfa skupiny a já – pustili do večeře, byl terén tak bahnitý, že když jsem na něm uklouzl a do něj se tím pádem usadil, všichni litovali můj hábit. Já jsem si z toho nic moc nedělal, snad v předtuše, že bude hůř. V daný moment mne mnohem víc vyváděla z konceptu skutečnost, že mé boty se změnili v zatuchlý bazén plný stojaté vody; ostatně mé zánovní bílé ponožky to nesnášely o nic lépe než já. Snad jsem si šel do stanu pro nepromokavé pončo, nebo něco podobně potřebného a ten osťnák jsem toho dne překračoval snad už popáté, takže už jsem měl vypracovanou dost bezpečnou techniku, jak ho překročit bez vážných následků pro můj hábit a vůbec vybavení. Takže vůbec nechápu, jak se to mohlo přihodit, že jsem se najednou octl ksichtem v bahně, s pravou nohou zapletenou v ostnatným drátu. Situace byla vo to lepší, že jsem byl sám, byla tma a do daný nohy jsem dostal křeče. Navíc jsem si neroztrhl jen hábit, ale i kalhoty, což ztěžovalo rozmotávání a poškrábaná noha mě dost nepatřičně bolela. Z ohledu na Francouze jsem vychrlil z plic sérii nadávek ryze českých, ovšem nakonec to nebylo vůbec třeba, vždyť, jak jsem již podotkl, jsem byl sám. Vyškrábal jsem se bahnem až k našemu stanu a sebral, co jsem potřeboval (nebo snad ani ne, ale po takovýhle expedici jsem si nemohl jen tak říct, že to vlastně nepotřebuju a vrátit se zpátky s prázdnou). Ohně, které měly osvětlovat večerní program, moc neosvětlovaly, ale alespoň hřály, tak jsem se k jednomu z nich uvelebil a začal si sušit nohy a boty, zatímco roveři předváděli svůj pracně secvičený a dost vtipný program. Po něm se všichni mladší a nejmladší odebrali na kutě a u ohně jsme zůstali jen my, starší, počínaje rovery a konče šéfy skupiny. Tou dobou už jsem měl svý nohy solidně usušený, tak jsem u ohně nahříval jen boty. V tom mi jedna z Clemence (dívčí jméno Clemence je tu velmi rozšířené, takže jich znám alespoň pět) říká: „Ludvíku, ty boty máš moc blízko, koukni, jak se připalujou!“ „Klídek, Clemence, to je jenom pára, to, co z nich stoupá!“ „V tom případě to je první pára v mým životě, která šíleně smrdí po spálený gumě!“ No tak sem je oddělal. No a zanedlouho jsem oddělal i sám sebe, když jsem zjistil, kolik je hodin.

Skoropoliovna našich roverek - Pauline, Clemence ("Ludvíku, netvrď mi, že čím víc spálenejch proužků, tím víc adidas"), Pauline n° 2, Priscille

Samozřejmě, bratr Ludvík je příliš sexy, než aby si vzal s sebou baterku, ostatní roveři jsou zas příliš sexy, než aby přerušili svou hru na vlkodlaka (obdoba našeho Městečka Palermo), tak se zvedla jedna z Maylis (další velmi rozšířené dívčí jméno ve zdejších končinách, znám ale jen čtyři) a svítila mi na cestu až k našemu stanu. Cestou mi vykládala o tom, že zaslechla, jak se prostřední generace (tj. skauti a skautky) domlouvá na nočním srazu, ovšem uzavřela to tím, že v tomhle psím počasí je určitě přešla chuť a po náročném dnu budou spát jako beránci, a já jí dal zapravdu. V našem stanu už byli Jef (šéf klanu) a Emanuel, které někteří z Vás možná znají … no, taky byli příliš sexy na to, aby vzali baterky, takže jsem pyžamo hledal ve světle mobilu. Na nerovné zemi se neusínalo vůbec dobře, ve chvíli, když už jsem skoro zabral, se do stanu vrátili ti, co předtím hráli vlkodlaky, takže ze spánku nebylo nic a navíc se hned vzápětí přiřítil vedoucí skautů: „Zmizely mi dvě třetiny oddílu, pojďte mi pomoct je najít!“ … inu, jako beránci… během krátké doby, která mi zbývá k dospání, o mne svádí souboj spánek a zima a ranní světlo mne naplní děsem: takřka veškeré oblečení mokré skrz naskrz, boty ještě víc, hábit vypadá, jak  kdybych se byl plazil zákopy u Verdunu… Přesto se odhodlám k zásadnímu počinu – vytáhnu své holicí náčiní, v ešusu trochu přihřeji vodu a v absenci relevantního zrcátka se mi podaří docela dobře se oholit. Ano, ráno má onu úžasnou výhodu, že neprší, nebo alespoň ne moc, a když se mi ve stanu podaří najít rezervní ponožky (jakkoliv tyto hned zvlhnou, když si obuji po krátkém sandálovém intermezzu zase provlhlé tenisky), má nálada opět zdolává nebeské výšiny … aby z nich opět mohla spadnout, jakmile se znovu rozprší. Zima, špína a voda všude, všude, všude. Vůbec jsem nechápal, jak v takovýhle situaci mohou ti mladší (a zejména ty mladší) zachovat dobrou náladu. Poté, co Matthieu v dešti složí slib, se odebíráme do přístřeší v sýpce/stodole a narážíme na rozzářeně zpívající si skautky. Vono, na jednu stranu Vám ostatní větve (totiž ty neroverský) mohou snadno zvednout náladu (svými úsměvy a tak všelijak) zároveň však činí z celého víkendu krapet delikátnější záležitost. Nejen, že si člověk musí dávat pozor na držku, pardon hubu sem chtěl napsat, poněvadž si ji před vlčaty nemůže zdaleka pustit na špacír tak, jak by bejval mohl ve výlučně roverské společnosti, ale komplikuje to i situace, který jindy člověk může vyřešit prostou větou: „Jakožto osoba duchovní se nebudu účastnit záležitostí tak přízemní, jako je vaše rugby, ale raději půjdu meditovat růženec támhle k lesu; a vůbec, hoďte mi ten toaleťák.“ Pak se člověk musí v blátě a dešti šplhat kdovidojakejch kopců a ještě se u toho zbytečně rozčílí, neboť projde kolem teoreticky již sklizeného tábořiště skautů, které připomíná krajinu po bitvě u Lipska.

Hoďte jim sklenici Nutely a uvidíte, čeho jsou s to vymydlené (tedy, vzhledem k podmínkám tam nebyl vymydlenej vůbec nikdo) francouzské katoličky z dobrých rodin /omlouvám se za zhoršenou kvalitu sníku, Ludvajz holt neumí nastavit blesk/

Tou dobou už se vidina budoucnosti smrskává jen na vizi mše, po níž bude následovat vysvobození z těch rozmarů počasí. Knězi se ještě podaří dobrý vtip, jak sám uzná, když se rozhodne pro kropení svěcenou vodou jako náhradu aktu kajícnosti – zmoklí jsme už dost, já takhle zmoknu ještě víc, když musím opustit relativní pohodlí stodolo-sýpky a jít na déšť urvat nějakou tu větývku pro kropení. A pak už jen pomoci s podáváním Eucharistie, s níž se musím probíjet napěchovanou stodolo-sýpkou, kterou již obsadili i rodiče, kteří si přijeli vyzvednout své ratolesti. Jímá mě hrůze při představě, že bych ji mohl svou neobratností upustit na příšerně špinavou zem nebo dokonce vysypat, ale Pán mne těchto peripetií ochránil a my jsme mohli v klidu doslavit mši. A po ní už následuje jen zběsilý úprk, v němž od boku pozdravím jen asi polovinu lidí, které bych byl pozdravit měl. S několika kily vody a špíny na hábitu a vůbec všude možně nasedám do Yvesova auta a mé myšlenky se noří do vany naplněné horkou vodou dřív než mé tělo. Kromě toho, že se sám sebe táži, jak to vysvětlím bratru prádelníkovi, ptám se též sám sebe, jak tohle všechno vypíši čtenářům blogu. Jako Pulp reality … i když ne z konventu? Nebo PoKlokoty, horší než Klokoty III?